Je to už týden od začátku ruské agrese na území Ukrajiny. Ano, skutečně se jedná o akt agrese, kdy vojska jednoho státu vstoupila na území jiného, svobodného a svrchovaného státu. Zcela jistě se nejedná o speciální vojenskou operaci na obranu občanů Ukrajiny, jak o ní opakovaně mluví ruský prezident Putin. Jedná se o skutečnou válkou, ve které umírají nejen vojáci, a to na obou stranách, ale také i nevinní občané, obyvatelé svobodné Ukrajiny včetně dětí. Věřím, že Putin a další zodpovědní lidé se z tohoto zločinu budou zodpovídat.
Asi málokdo z nás před týdnem věřil, že k tomuto válečnému konfliktu fakticky dojde. Nepatřím mezi pamětníky vstupu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968, ale vyrůstal jsem v období následné normalizace. V období dočasného pobytu sovětských vojsk na našem území. V období temna. V České republice stále žije mnoho pamětníků tehdejší agrese pod vedením Sovětského svazu. I proto se nynější napadení Ukrajiny stejným vojskem dotýká Čechů o mnoho více, mnohem citlivěji a s o to větším pochopením a empatií ho občané naší země vnímají a s Ukrajinou soucítí. Nikdo si jistě ani ve snu nedovedl představit, že ve 21. století budeme v přímém přenosu sledovat válku v Evropě, nedaleko našich východních hranic. Bohužel tomu tak je. Není to žádná počítačová hra, žádná animace. Je to holý fakt. A Rusko se neštítí použít ani ty nejničivější zbraně a útoky cílí i proti civilním objektům, dokonce i proti nemocnicím!
Asi není nikoho v Evropě, komu by byl tento válečný konflikt lhostejný. Všichni denně sledujeme zpravodajství přímo z bojiště. Mnohdy i se slzami v očích. Ostatně těch emocionálně silných okamžiků bylo v uplynulých dnech mnoho.
Jedním z nich je příběh mého ukrajinského přítele a kolegy lékaře, Andreje. Na Ukrajině, nedaleko Luhanska, tedy na západě země, žijí jeho rodiče. Již několik týdnů se je snažil přesvědčit, aby přijeli do Čech. Oni dlouho váhali, nechtěli opustit svůj dům, který si v posledních letech zvelebili. Nechtěli opustit místo, které mají rádi. A přestože pamatují anexi Krymu Ruskou federací, tak stejně jako asi většina lidí v Evropě nevěřili, že Rusko vpadne na jejich území. Ještě minulou středu, v předvečer agrese, byli přesvědčeni, že Ukrajině nic nehrozí. Bohužel čtvrteční ráno ukázalo opak a již nebylo úniku. Každodenně tak mohu pozorovat kolegu, který má v očích strach o své blízké, únavu z nevyspání, bezmoc. Několikrát denně jim telefonuje, zjišťuje aktuální situaci. Přesto si je vědom, že nemůže pomoci.
Dalším silným okamžikem byl projev ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise na půdě Senátu v minulém týdnu. Slyšeli jsme příběhy vojáků, kteří padli při obraně své země. Slyšel jsem o hrdinném postoji hrdého lidu. Viděl jsem i náznak slz v očích muže, kterému zabíjejí známé, kamarády, spoluobčany. V jeho očích jsem ale viděl i obrovské odhodlání udělat pro svobodu své země všechno.
Opakovaně se mne ptala i moje šestnáctiletá dcera, jestli válka přijde i k nám. Cítil jsem z té otázky úzkost a obavy. A já zjistil, že přestože jsem jí ujistil, že se nemusí bát a že válka nebude, tak že to přeci nevím jistě. Vždyť já sám jsem si ještě ve středu myslel, že Rus na Ukrajinu nezaútočí. A pak ještě dodala: „ My přeci nejsme generace vychovávaná pro válku. My jsme generace facebooku, TikToku, Instagramu. My bychom v boji nepřežili déle než tři dny.“ Na tato její slova myslím vždy, když vidím záběry ukrajinských dětí, stejně starých jako ty moje, které leží pod dekou kdesi ve sklepě, v metru nebo úkrytu a mají mobil v ruce. Ani ony přeci nebyly vychováni pro válku. Ostatně utrpení a strádání dětí, od doby co jsem se sám stal rodičem, nesu hodně těžce.
Velmi silně vnímám i osobu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Asi nikdo příliš nevěřil, alespoň já ne, že se stane skutečným lídrem a vůdcem národa proti ruské agresi. Čím širší a větší respekt a podporu si u svých spoluobčanů, ale i u celosvětové veřejnosti získává, o to více podrážděně a agresivněji reaguje Putin. Pan prezident Zelenskyj totiž ukázal „koule“. On se postavil Putinovi čelem a to se přeci nedělá. To se v Rusku trestá. Pan prezident Zelenskyj a celé vedení Ukrajiny mají můj obrovský respekt. Pan prezident měl možnost zemi opustit, zcela jistě mu je usilováno o život, ale on zůstává se svým lidem a brání svojí vlast. I to je jeden z důvodů, proč se Putinovi zatím nedaří Ukrajinu dobýt. Držím mu palce a má můj obrovský obdiv. Zároveň přemýšlím, kdo ze současných evropských lídrů by něčeho takového byl schopen.
Velmi mě těší i vlna solidarity českých občanů, která mě ale nepřekvapuje. Češi totiž již v minulosti opakovaně dokázali, že v krizových okamžicích umíme táhnout za jeden provaz. Dokázali jsme to v začátcích covidové epidemie, dokázali jsme to při loňských ničivých tornádech a dokazujeme to i nyní. Organizujeme finanční sbírky, materiální pomoc, přijímáme ukrajinské občany, kteří utíkají před válkou. Hledáme pro ně dočasné ubytování, sháníme pro ně práci. Snažíme se, aby aspoň na chvíli zapomněli, že jejich blízcí, manželé, partneři, kamarádi nebo jejich otcové se zbraní v ruce brání svoji rodnou zem. Že jsou v nebezpečí. Chtěl bych však požádat o to, abychom s pomocí vydrželi a pomáhali i nadále. Ukrajina to totiž bude potřebovat. A to především v následujících letech. Při návratu lidí do zničené země, při obnově jejich domovů, při znovuzrození svobodné Ukrajiny.
Jsem rád, že žijeme v Evropské unii a že jsme členem NATO. Teď ještě o to víc, protože společně jsme silnější. I společná pomoc může být větší. Evropská unie sice zpočátku váhala s razantními sankcemi vůči Rusku a s výraznější pomocí Ukrajině, ale jak sílila agrese Ruska, tak začal sílit i tlak unijních, ale i dalších evropských států, USA, Kanady a dalších. Rusko se ocitlo v politické, ekonomické, ale především morální izolaci. Chtěl bych věřit, že stejně jako v pohádkách, tak i teď dobro zvítězí nad zlem. Mám však o to dobro obavy.